Bernhard Aichner – Přítelkyně smrti

O čem to je?:

Jak daleko byste zašli, abyste pomstili toho, koho milujete?
Brünhilda Blumová doufala, že tajemství, které dávno pohřbila, již nebude muset nikdy odkrýt. Pak ale za podivných okolností zemře její manžel a Blumové se z minuty na minutu zhroutí svět. Brünhilda plánuje pomstu. Především si však klade otázky: Co se doopravdy stalo? Proč musel Mark zemřít? Když najde odpovědi, začne jednat. Nemilosrdně.
Jak toho může být schopná?
Odpověď na to leží v minulosti staré mnoho let...

Co já na to?

Knížka mě zaujala svojí anotací, mám ráda napínavé thrillery a ráda si přečtu knihu i z pohledu pachatele a o jeho myšlení. Jsem velkým fanouškem seriálového Dextera, podle mě je to jeden z nejlepších seriálů vůbec a tahle kniha tímto seriálem byla hodně inspirována. Navíc je tu i na seriál několik narážek.

A o čem že to tedy vlastně je? Brünhilda Blumová, která si nechává říkat pouze Blumová, protože své křestní jméno nenávidí (to se jí ani nedivím) si žije šťastný, ničím nerušený život se svým manželem a svými dětmi, které miluje. Žije s nimi společně ještě její tchán a pomocník, kterého se před časem ujali. Blumová vlastní pohřební ústav a svoji práci má opravdu ráda. Jenomže jednoho dne je její milovaný Mark sražen a přejetý a řidič z místa nehody ujede. Při procházení Markových věcí narazí na jeho soukromé vyšetřování případu, který je tak šílený, že nemůže být pravdivý. Blumová vyhledá dívku, která Markovi na diktafon převyprávěla svůj tragický život a Blumová zjišťuje, že na první pohled nevinná autonehoda s následkem smrti nemusí být vůbec nehodou, ale úkladnou vraždou. A rozjíždí tak svoje vlastní vyšetřování a jako seriálový Dexter se pouští do krvavého kolotoče.

Hned na začátku jsem si musela zvyknout na netypický styl psaní. Kniha je situována do krátkých kapitol, jednotlivé kapitoly jsou vyprávěny kratšími odstavci a dialogu se tu moc nenajde. Vše vypráví samotná Blumová a občas přeskakuje do budoucnosti, minulosti a pak se zase vrací do přítomnosti. Ačkoliv je to poněkud zvláštní styl psaní, knize naopak prospěl, ale stejně bych občas ocenila rozhovor jednotlivých postav než neustále vnitřní dialog hlavní hrdinky. Kniha se čte navíc rychle a příběh rychle plyne, nejsou tu žádné zbytečné odbočky nebo zápletky.

Kniha je dobrá, to opravdu je, ale něco tomu chybí. Jak už jsem psala, je to hodně inspirované Dextrem, ale jeho kvalit to nedosahuje. Občas mi dokonce přišlo, že je to okopírované až moc. Nedávno jsem četla knihu na podobný námět – Dívka, která si říkala Tuesday a ta byla o kousíček lepší a věrohodnější. Tady to sice taky bylo reálné, ale přece jenom to není naprostá bomba. Tím nechci říct, že je to špatná kniha, to vůbec ne. Rozhodně stojí za přečtení, ale já si z ní prostě na zadek nesedla.

Hodnocení: 60% - je to takový lepší průměr – kniha u mě klesla tím, že jsou tam pasáže okopírované z Dextera a celkově to nebyl zas takový odvar.

Za knihu bych chtěla poděkovat knihkupectví Martinus a pokud by jste o knihu měli zájem, najdete jí zde.