Gard Sveen – Poslední poutník

O čem to je:

Jak souvisí vražda bývalého odbojáře s kosterními pozůstatky z druhé světovéválky?Kdo byla Agnes Gernerová, krásná dívka, která přijela do Osla na podzim roku 1939?

Ve svém domě v lepší osloské čtvrti je v létě 2003 brutálně zavražděn zestárlý podnikatel Carl Oscar Krogh, bývalý člen odboje. O několik týdnů dříve byly v lese na sever od města nalezeny lidské kosterní pozůstatky pocházející patrně z druhé světové války. Osloská policie hledá mezi oběma případy souvislost. Během vyšetřování se brzy ukáže, že Krogh patřil k nejbližším spolupracovníkům mýty opředeného Kaje Holta a byl jedním z těch, kteří se pokusili odhalit příčinu Holtova nikdy nevyšetřeného úmrtí ve Stockholmu na jaře 1945. Bludiště lží a zamlčování zavede vyšetřovatele Tommyho Bergmanna zpátky do válečných časů. Do časů, kdy se pravda obětovala jako první, láska se považovala za břemeno a jediným cílem bylo přežít.


Co já na to:

Nu rozhodně to není lehké čtení. Příběh je hodně temný, depresivní, neveselý. Určitě se nejedná o žádné oddechové počtení, žádný příběh postav nekončí radostně. Tuhle knihu nedoporučuju číst, pokud máte depku nebo blbou náladu, protože by ve vás tahle kniha mohla tyto pocity akorát prohloubit. Po přečtení téhle knihy jsem ještě dlouho cítila jakousi prázdnotu, kterou ve mně zanechala.

Kniha je dlouhá, ačkoliv dokážu přečíst klidně 200 stránek za odpoledne, tady jsem stěží zvládla 100. Není to tím, že bych četla málo, ale stránky prostě neubíhaly. Přitom není nijak těžce napsaná, autor nepíše špatně, ale nějak to utíkalo pomalu. Také jsem jí četla skoro týden, než jsem jí dočetla. Na knize je uvedeno, že tato kniha dostala cenu za nejlepší skandinávský román roku 2014, no budiž, ale rozhodně musím říct, že autor psát umí.

Příběh je zbytečně dlouhý, stálo by za to ho zkrátit. Navíc se tu prakticky pořád nic neděje. Autor zde popisuje dvě dějové linky.  První se odehrává za druhé světové války a čtenář zde sleduje příběh Agnes Gernerové a ve druhé dějové lince sledujeme vyšetřování vraždy pana Krogha a vyšetřování nálezu tří koster v lese. Linky se nastřídačku střídají, každé lince je věnován stejný prostor. Za sebe musím říct, že mě více bavil příběh z války než současnost. Protože tam se aspoň něco dělo, kdežto v současnosti to byla docela nuda.

Celé vyšetřování vraždy a nálezu těl se motalo v kruhu. Ačkoliv autor vytvořil hlavního vyšetřovatele jako další případ hodný psychiatra (existuje vůbec nějaký detektiv v současné literatuře, který nežije na hraně?), snaží se čtenářům podat i nějaký současný život detektiva, ale je to spíše zoufalé. Celou knihu se Tommy Bergmann drží stále stejného, akorát vyslýchá stále nové lidi, ale pořád si myslíte, že už to ani jinak být nemůže. Pak máte pocit, že když na 400té stránce je to pořád stejné a už doufáte, že to konečně uzavřou a bude konec a pak konečně 50 stránek před koncem přijde takový zvrat, že si z toho sednete na zadek, protože je to nakonec totálně úplně jinak.

Autorovi musím vytknout, že zvrat přichází až skoro na konci, že si eso v rukávu nechával celých 450 stran a čtenáři naservíroval tak trochu nudu a omílání pořád toho stejného. Jak říkám, v dějové lince z války příběh parádně plyne, objevují se nové a nové postavy, které jsou prosím ale důležité pro vyšetřování v současnosti. Já bych tu knihu prostě zkrátila. Třeba bych se spíše upnula na příběh z války a jenom to dokreslila tou skutečností a ukončila to.

Nu jak už jsem psala na začátku, nejedná se rozhodně o veselé počtení. Příběh je depresivní, smutný a nečekejte rozhodně žádný happy end na konci. Každopádně jsem ráda, že jsem zase nakoukla do jiného tématu z dob války, než koncentráky a bitvy. Jo a nečekejte žádnou velkou akci a drama.

Hodnocení: za vleklý příběh s trochou nudy 65%.